Jak byl Roman Bojko v roce 2007 zvolen prezidentem AIESEC Praha

Roman Bojko: úspěch a neúspěch není o talentu, ale o tom, co pro něj uděláte

Od střední školy jsem chtěl v životě dosáhnout něčeho, na co budu hrdý nejenom já sám, ale také lidé okolo mě. Určitě znáš ten pocit, když cítíš, že na něco máš, že je to od tebe jenom kousek. Že je něco jenok krůček daleko, a ten krok změní tvůj život. Ten první krok bývá nejtěžší. Odhodlat se a jít do toho.
Třeba když na ulici uvidíš dlouhonohou blondýnu v červených šatech a řekneš si: "S tou se musím seznámit". Ale v momentě, kdy jsi už u ní se ti srdce rozbuší tak, že se otočíš a vydáš se opačným směrem. Chyběl ti ten jeden krok, který by mohl znamenat...cokoliv ;) .

Stejně tak jsem se v září 2004 cítil, když jsem čekal před učebnou na pohovory k přijetí do AIESEC. Byl jsem v prváku, srdce mi bušilo, ale tentokrát jsem věděl, že to musím zvládnout. A tak jsem do té učebny vstoupil, prošel pohovorem a stal se členem AIESEC.
O rok později jsem dostal svůj vlastní tým. Když jsem poprvé vedl naši poradu, když jsem se bavili o našich cílech a o cílech projektu, tehdy mi, stejně jako před blondýnou, bušilo srdce napětím.
A o rok později znovu. Stál jsem před 50 lidmi a prezentoval jim, že vím kam a jak a proč vést jejich pobočku, a žádal o jejich hlas.
A o rok později znovu. To už těch lidí bylo 150, pobočka nebyla jen v rámci jedné školy, ale v rámci celé republiky.
A teď na jaře znovu. Rozhodl jsem se odjet do Mongolska a řídit rozvoj tamějšího AIESEC.
Srdce mi buší vždy, když cítím nějakou výzvu, možnost, ale když se zároveň bojím neúspěchu. Bez žádného z těch předchozích kroků bych ale nebyl, kde jsem teď, a tak to bušení srdce stále znovu a znovu překonávám.

A kde jsem teď? Když jsem v roce 2004 vstoupil do AIESEC, nevěděl jsem, co mě čeká. Věděl jsem jenom to, že nechci stát stranou, chci dělat, co mě baví a umět se prosadit, změnit, co se mi nelíbí. Pak jsem dostal možnost vést svůj vlastní tým a řídit vlastní projekt. Byl jsem zodpovědný za lidi, kteří byli v týmu a oni na mě spoléhali. Tehdy byli 4. A byla to neuvěřitelná zodpovědnost, ale zároveň to bylo něco, na co jsem mohl být hrdý. Tehdy to rodiče a moje okolí bralo spíš jako hru. Moc nechápali.
Později už jsem nebyl zodpvoědný za 4 lidi, ale za 50. To už všichni začali brát vážněji. Později dokonce přes 150. A to už na mě lidé v okolí byli hrdí. Viděli, že jsem na něco dosáhl.
Teď, když odjíždím do Mongolska, věřím tomu, že jsou ještě pyšnější. Vždyť ty možnosti, co mám, se jen tak někomu nenaskytnou.

To, kam jsem se dostal, ale přitom není důkazem, že bych byl lepší, než kdokoliv jiný. Nejsem. Když jsem přišel ze střední školy do Prahy, byl jsem vystrašený, nevěděl jsem, co mě čeká, a kolikrát jsem si říkal, že jsem raději měl zůstat někde blíž domovu. Ale byl jsem ochotný to změnit. A pro tu změnu něco udělat. Úspěch a neśpěch není o talentu, ale o tom, chtít uspět a být ochotný tomu obětovat svoje úsilí a čas. A především překonat to bušení srdce a ten krok udělat.

Roman Bojko

zpět na www.jedenkrok.cz

Úvodem

Začínáme blogovat na téma: jeden krok, který dělá rozdíl. Neboli jak jeden krok může znamenat velký rozdíl v tom, jak vypadá tvůj další života.